články

Exponát měsíce - Srpen

EXPONÁT MĚSÍCE - Srpen

Terra sigillata
Nejpočetnější zastoupení artefaktů v muzejních archeologických sbírkách tvoří keramika. Je tomu tak i v našem dačickém muzeu. Kromě keramiky vážící se k pravěkému a následně středověkému osídlení Dačicka, uchovávají naše depozitáře také několik fragmentů nejdokonalejší keramiky pravěku – terry sigillaty.

Zmiňované exponáty nepochází z našeho regionu, ale dostaly se k nám skrze obětavou a pečlivou sbírkotvornou činnost člověka, který se nesmazatelně zapsal do dějin Dačic - archeologa, archiváře, historika, numismatika a prvního ředitele Městského muzea a galerie Dačice PhDr. Františka Křížka, CSc. Vědecká práce dr. Křížka se zaměřovala především na otázky římsko-provinciální archeologie a antické numismatiky. Dr. Křížek rovněž patřil k předním znalcům terry sigillaty (Kučerová 2003, 216-217).

Terra sigillata (z lat. terra – hlína, země, sigillum – kolek, pečeť, razidlo, malý obrázek či figurka) je označení pro římskou reliéfní keramiku s červeným lesklým povrchem, zdobenou rostlinnými motivy, lidskými a zvířecími postavami. Postup výroby tohoto ušlechtilého, tvrdě páleného, hrnčířského zboží byl složitý a probíhal v několika fázích. Výzdobné motivy byly vytlačeny kolkem do hliněné formy, která byla následně vypálena. Do vypálené formy se vtlačila hlína, došlo k vyhlazení vnitřních stěn nádoby a k následnému vypálení nádoby s pozitivní reliéfní výzdobou (srov. Křížek 1939; Svoboda a kol. 1974, 610). Tato prestižní keramika byla vyráběna od konce 1. století př. n. l v Itálii v oblasti dnešního Arezza, následně se její výroba dostává v průběhu 2. poloviny 1. stolení n. l. do římských provincií v oblasti Porýní, jižní Francie, Podunají, Británie či Afriky a její produkce a užívání se datuje až do úpadku antického světa a římské kultury obecně (srov. Křížek 1939, Týž 1980).

Keramika zastoupená ve sbírce dr. Křížka pochází převážně ze střední Francie z oblasti Lezoux. Jedná se tedy produkci z galských hrnčířských dílen, která je označována jako samijská. Fragmenty jsou zdobeny technikou barbotino, tj. archeologické označení pro zdobení keramiky engobou pomocí kukačky či domodelování dalších dekorů na tělo nádoby. Datačně se fragmenty pohybují od 1. do 2. století n. l.

Obecně se na naše území toto zboží dostávalo s římskými legiemi a prostřednictvím dálkového obchodu a kontaktů. Tato prestižní keramika se u barbarů za hranicí Římského impéria (tzv. Limes Romanus) těšila velké oblibě. Významnou úlohu v tomto směru hrála tzv. Jantarová stezka procházející skrze oblast Moravy. Oblast Čech je na takovéto nálezy chudší, jelikož ležela mimo tehdejší hlavní trasy dálkových kontaktů. Zvýšený počet římských importů v Čechách přichází až od 2. století n. l. (Svoboda 1948, 128; Schlette 1977, 97-124).

Přijďte si k nám do muzea prohlédnout terra sigillatu, nejdokonalejší keramickou produkci pravěkého světa, a ocenit um, který ovládali římští hrnčíři již před necelými 2 000 lety.

Mgr. Martin Rychlík




Co se dělo za zavřenými dveřmi

Čas plyne jako voda a máme za sebou polovinu léta. Přes nečekané zvraty se vše pomalu navrací do svých kolejí. Zdá se, že lidem kulturní vyžití bezpochyby chybělo.

První pololetí tohoto roku neprobíhalo nejenom pro muzea, ale i pro ostatní kulturní instituce příliš zdárně. Opatření reagující na krizi Covid 19 se dotknula a zasáhla provoz všech muzeí. Od 13. března až do 12. května byly výstavní síně našeho muzea pro návštěvníky uzavřeny. Situace si vybírá svou daň spojenou s výstavní činností a opožděním sezony. Došlo k reorganizaci výstavního plánu, odložení edukačních programů pro děti a ke zrušení tradičního Velikonočního jarmarku. Výstavní činnost sice tvoří jen určitou část naší práce, ale muzeum bez návštěvníků jest muzeem pochmurným. Skrze vás a vaši fantazii ožívají příběhy jednotlivých exponátů, poněvadž pohled na dějiny bude vždy svým způsobem subjektivní, ať chceme či nikoliv.

Jak už to ale bývá, všechno zlé je i k něčemu dobré. S uzavřením expozic a výstav přenesla se muzea do virtuálního světa. Také naše muzeum se s chutí pustilo do projektu Virtuální expozice, kde vám prostřednictvím Facebooku prezentovalo své stálé expozice. Virtuální návštěvníci si tak mohli prohlédnout jednotlivé prostory a díky shrnujícím textům načerpali alespoň základní informace k jednotlivým expozicím. Pro děti jsme téměř každý den vydávali edukační listy, které jim přiblížily muzeum a naši práci obecně. S vydáváním edukačních listů souvisí i zřízení dvou stálých edukačních koutků. Za vzorné vyplnění listů čeká naše malé návštěvníky odměna.

Získaný čas byl využit také pro postupnou reorganizaci depozitářů, kde práce nikdy nekončí, a pro badatelskou činnost. Projekt Exponát měsíce nenašel své místo ve vitríně v pokladně muzea, ale zůstal pouze u formy tištěné prezentace zde ve zpravodaji a ve virtuálním světě. Muzeum rovněž získalo několik nových přírůstků, které je zapotřebí pečlivě zdokumentovat a zaevidovat. Také badatelé, kteří své dotazy během nejistého období směřovali výhradně elektronickou cestou, dostali své odpovědi, které jim doufám pomohou v objevování historie.

Městské muzeum a galerie Dačice rozšířilo pole své působnosti. Od Města Dačice mu byla propůjčena galerijní chodba v I. patře Starého zámku, za což našemu zřizovateli děkujeme. Tyto reprezentativní prostory bude MMaG Dačice využívat pro výstavy výtvarného směru.

Shrneme-li si uskutečněné a probíhající výstavní projekty a akce, které s ohledem na dvou měsíční uzavření muzea započaly až v půli května, musím konstatovat, že muzeum je aktivní. Od května do června proběhly výstavy – Mažoretky stokrát jinak v dokumentární fotografii Vlastimila Sítaře a Krásné a léčivé rostliny na Dačicku ve fotografii Adriany May. Od 28. června do konce srpna si mohou návštěvníci v našem muzeu užít interaktivní výstavu „JAK SE ŽIJE S VEČERNÍČKEM“, která svou hravostí osloví nejen děti, ale i dospělé. Návštěvníci se ocitnou ve světě večerníčkových pohádek, mohou si vyzkoušet vytvořit animaci kreslených postaviček, dabingové studio s nástroji imitující různé ruchy užívané v animovaných filmech, zjistí, jaké to je ocitnout se ve vysílání, zahrát si loutkové divadlo či velké nástěnné večerníčkové pexeso. Hravosti se meze nekladou a každý nakonec v sobě objeví duši dítěte. V galerijní chodbě Starého zámku probíhá výstava f.amae, kde můžete ukojit své estetické touhy pohledem na obrazy Barbary Klauszové. S běžným provozem se také navrátila tradice muzejních čtvrtků, kdy červnovým hostem byl Mgr. František Talíř se svou přednáškou o poutní cestě do Santiaga de Compostela. Cestovatelská přednáška plná zajímavých zážitků a postřehů se tak stala krásným úvodem do přicházejícího léta.

Mgr. Martin Rychlík




Zaniklá středověká osada Veleš

Práce archeologů se neodehrává pouze v terénu. V rámci revize archeologického fondu je snadné nalézt soubor, který stojí alespoň za drobný komentář. Některé soubory, které byly získány od amatérských hledačů či zcela náhodně, často postrádají nálezové okolnosti. Tyto informace mají nemalou vypovídající hodnotu a bývají mnohdy cennější, nežli artefakt samotný.

Touto krátkou úvahou nechci hanit dobrou vůli nálezců, naopak si všech, kteří chápou, že archeologické nálezy jakékoli podstaty napomáhají v bádání o minulosti našeho regionu a o člověku samotném, velmi vážím a je pro mne nesmírnou potěchou, že nález odevzdají do rukou odborníků.

Soubory s nedostatečnými či zcela absentujícími nálezovými okolnostmi jsou problémem archeologických sbírek většiny muzeí. Ne vždy se v muzeích nachází osoba tzv. z oboru, aby se nálezce doptala na důležité nálezové okolnosti a která by soubor zpracovala a zařadila do dobového kontextu. Takovýto soubor se pak stává pro archeologa výzvou a lze s trochou nadsázky říci, že archeologie je sama o sobě archeologií.

Jedním z takových souborů je i soubor získaný náhodným povrchovým sběrem od neznámého nálezce na poloze s místním názvem Velíše, která se nachází mezi obcemi Malý Pěčín a Hříšice. Jedná se o rovinatou polohu, v jejíž blízkosti protéká Lačnovský potok. Lokalita svou polohou mezi obcemi Malý Pěčín, Velký Pěčín a Hříšice vyplňuje prázdný prostor.

Zaniklá Veleš či Velíš není jedinou zaniklou středověkou vesnicí v okolí Dačic. Jmenujme příkladem Dvořiště u Velkého Pěčína, Bělou u Dačic, Zahrádky u Kostelního Vydří, Velenkovice u Borku (Nekuda 2005, 138, obr. 11). Zprávy vážící se k zaniklé vsi jsou kusé, nicméně lze z nich sestavit pomyslnou časovou osu existenčního horizontu osady. Ves je poprvé upomínána k roku 1353 ve spojitosti s vladykou Bohunkem z Volfířova, který zde vlastnil dvůr. V mladších písemnostech figurují již dva poplužní dvory. Roku 1399 nechává tehdejší majitel bílkovského panství Heřman z Hradce zapsat své dceři Elišce a jejímu manželu Janovi z Kravař a Moravského Krumlova své državy, tedy i zmiňovanou Veleš (srov. Tiray 1925, 42; Bistřický 2002, 56). Další zmínka z roku 1449 upomíná Velíš již jako pustou. Zanikla patrně obdobně jako řada dalších vsí z okolí v návaznosti na husitské války (Tiray 1925, 132-133). Zpustlá ves Veliš i s dvory je opětovně zmiňována v listině Zdeňka ze Šternberka z roku 1459, kdy prodává coby poručník nezletilých sirotků Heřmana a Jindřicha zboží bílkovské Volfgangovi Krajířovi z Krajku (srov. Beringer-Janoušek 1893, 8; Křížek 1941, 23-26). Příslušné poplužní dvory byly patrně v provozu i po jejím zániku, a to až k roku 1466 (srov. Nekuda 1961, 75; Hosák – Šrámek 1980, 672).

Zajištěný soubor s označením „Velíše – sběr“ je tvořen 19 kusy fragmentů užitkové keramiky a 1 kusu keramiky kamnářské. V rámci analýzy daného keramického materiálu byly určeny 4 fragmenty okrajů nádob (2x ovalený, dále podseknutý a vodorovně vyložený), 2 fragmenty den hrnců, 2 fragmenty funkčních doplňků charakteru ucha nádoby. Zbylých 11 fragmentů pochází z těl nádob. Hmota je zpravidla jemnozrnná, v některých případech dosahuje střední zrnitosti. V 19 případech se jedná se o kvalitně redukčně pálenou hrnčinu. Při redukovaném ohni se nádoby vypalují v uzavřené peci, povrch keramických nádob je tak zbarven do modrošedých tónů. Redukčním výpalem se snižuje nasákavost nádob. Pouze 1 fragment byl pálen oxidačně (za přístupu vzduchu) a je z vnitřní strany poléván netransparentní glazurou nažloutlé barvy, která uzavřela póry keramické hmoty a nádoba se rovněž stala nepropustnou. Fragmenty svým charakterem nejsou součástí pouze jedné nádoby, ale minimálně 5. Tvarové zastoupení nádob kuchyňské a stolní keramiky představují střední soudkovité hrnců, hrnky či drobné pohárky. Keramické fragmenty bohužel nenesou žádné výzdobné prvky. Nádoby byly vytáčeny na rychle rotujícím nožním hrnčířském kruhu neboli šprusláku, který se v 2. polovině 14. století stane nedílnou součástí hrnčířských dílen. O vyspělé technologii výroby svědčí nejen stejnoměrné stěny nádob s vyhlazeným povrchem, ale také stopy na dnech nádob, kdy po odříznutí strunou vznikne tzv. škeble. Keramický soubor svým charakterem lze rámcově zařadit do období od 2. poloviny 14. století až do století 15. Nalezený keramický materiál tedy svou podstatou koresponduje s existenčním horizontem zaniklé středověké osady. Fragment komorového kachle, rovněž redukčního výpalu, představuje část kruhového vyhřívacího otvoru s ploše oble přehnutým okrajem. Vzestup komorových kachlů je sice datován do 15. století, ovšem doklad kamnářské keramiky ve venkovském sociálním prostředí není v tomto období obvyklý a poukazuje tak na přítomnost sociálně exponovanější vrstvu obyvatelstva. S nástupem kachlových kamen, do kterých se přikládalo z jiné místnosti než z místnosti vytápěné, odchází éra dýmných jizeb, které se proměňují v čisté světnice. V případě zaniklé Velíše je lze pravděpodobně ztotožnit s obytnými prostory v rámci vrchnostenského dvora.

V bádání o zaniklých středověkých vsích se nelze obejít bez komparace pramenů hmotné kultury s dobovými písemnými prameny, jejich kritickým vyhodnocením a zasazením do dobového kontextu. Věřím, že v dobách budoucích dojde k pokroku archeologického poznání našeho regionu. Vše záleží na stavu poznání a také ochotě nálezců odevzdávat nálezy do pověřených rukou.

Bc. Martin Rychlík




Vladimír Fuka

Ohlédnutí za životem Vladimíra Fuky

ke stoletému výročí narození hudebního skladatele, dirigenta, sbormistra, učitele a dačického patriota
Vladimír Fuka (25. května 1920 – 22. listopadu 1996)


Letos, 25. května, tomu bude přesně 100 let, kdy se narodila jedna z nejvýznamnějších osobností dačické hudební scény - hudební skladatel, aranžér, dirigent, sbormistr a učitel Vladimír Fuka.

Vladimír pocházel z řemeslnické rodiny. Pamětníci zajisté vzpomenou na jeho otce, vyhlášeného štukatéra a kamnáře. Rodiče spatřili ve svém synovi hudební talent a jeho nadání podporovali. V šesti letech se začal učit hře na housle u místního regenschoriho a ředitele hudební školy, Františka Obsta. K houslím zanedlouho přidal hru na klavír a klapkový trombon. První skladby začal skládat již ve čtrnácti letech.

Po maturitní zkoušce, kterou roku 1939 absolvoval na Učitelském ústavu ve Znojmě, nastoupil na brněnskou konzervatoř. Pohnutá doba mu bohužel nedopřála studia dokončit. Během válečných let byl nasazen v Německu, kde účinkoval ve Farkašově orchestru v Nordhausenu. V Německu také vznikla jeho známá polka Dva šátečky. Po svém návratu, roku 1945, nastoupil jako učitel do obce Písečné nad Dyjí. Během vojny hrál v Armádním uměleckém souboru Víta Nejedlého. O roku 1948 učil ve Slavonicích, kde poznal svou osudovou lásku. Ludmila Fuková, rozená Bednaříková, doprovázela Vladimíra životem nejenom jako milují manželka, ale i jako zpěvačka v jeho kapelách. Dačická krev se nezapře. Roku 1955 se navrací do rodných Dačic a přijímá místo učitele na tamní střední škole a později i na škole základní.

Vladimír Fuka - Naše muzika
Během svého hudebního působení spolupracoval s mnoha významnými umělci ze světa dechové hudby. Namátkou zmiňme Jaromíra Vejvodu, Josefa Poncara, Karla Valdaufa, Františka a Václava Maňasovi, Ladislava Kubeše či Adolfa Kubatu. Spolupracoval rovněž s brněnským divadlem, Gramofonovými závody a televizí, kde účinkoval v pořadech o lidové dechové hudbě, jako byl například pořad Vlachovka či To je ta muzika.

Patriotismus a láska k rodnému městu se promítala i v jeho hudebním působení. Založil kapelu Dačičanka, rovněž stál u zrodu tradice Festivalu mládežnických dechových hudeb v Dačicích (dnes známo jako Fest Band). Pro Dechový orchestr města Dačice, Městský pěvecký sbor v Dačicích a spousty dalších hudebních těles z Dačic a okolí připravoval aranžmá skladeb. Z Fukovy rozsáhlé tvorby zmiňme alespoň pár nejznámějších skladeb: Slavonická polka, Dačická polka, Hospůdka pod Landštejnem, Krajem zní trumpety, Budvarka, Ne, prosím,Tě, ne; Bítovská romance, Rodná hrouda, Jaro na Vysočině, Už se zase hrají staré písničky, Jihočeským krajem, Když kvete vřes, Stříbrný valčík, Podkovička, Děvče okatý, Vyznání Telči, Košíček, Šlejferna, Študácká.

Vladimír Fuka nás opustil 22. listopadu 1996.
Jeho písně ale budou žít dál. Mnozí z vás si „pana učitele“ stále živě pamatují. Zavzpomínejme na našeho významného skladatele dechové hudby při poslechu některé z jeho nestárnoucích písní.

Bc. Martin Rychlík




Mgr. Marie Kučerová

Marie Kučerová – Ikona dačické muzeologie

Dačické muzeum je již mnoho let neodmyslitelně spjato se jménem Mgr. Marie Kučerové. Neobyčejně všestranně nadaná ředitelka vedla naše malebné muzeum bezmála 35 let a právem patří na piedestal slávy dačického muzejnictví po boku PhDr. Františka Křížka a PaedDr. Bohuslava Vaška.

Marie Kučerová prožila své mládí v Dolních Němčicích, které jsou pro ni dodnes srdeční záležitostí. Po úspěšném dokončení studií na dačickém gymnáziu nastoupila na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze, kde absolvovala obor historie. Po studiích působila v Muzeu Vysočiny. Od roku 1985 se stala ředitelkou Městského muzea a galerie v Dačicích. Rovněž působí jako aktivní člen výboru Spolku přátel muzea v Dačicích a je členkou redakční rady Dačického vlastivědného sborníku. Za své působení zde v Dačicích připravila pro muzejní návštěvníky téměř 320 výstav, nemalé množství publikací zabývajících se regionální historií a bezpočet kulturních akcí, díky kterým se naše město stalo vyhledávaným cílem nejednoho návštěvníka. Její zápal pro tuto neobyčejně krásnou práci je takřka nepřehlédnutelný a zanechá spousty dojmů a vzpomínek i v nás samotných.

Jak tomu již bývá, uplyne doba, kdy povinnosti pracovní budou nahrazeny povinnostmi rodinnými. Co může být krásnějšího pro člověka, který své práci věnoval kus svého života a hlavně svého srdce, když si může s pocitem pečlivě odvedené práce užívat zaslouženého odpočinku v objetí milujících vnoučat.

Paní ředitelka tak předala pomyslné muzejní opratě zase dále. Vybudovala pevné základy pro další muzejní práci, na kterých lze dále stavět. Za celý kolektiv bych jí tímto chtěl poděkovat za vše, co pro muzeum a Dačice za svůj život udělala.

Naše Majka byla, je a vždy bude patřit k nejvýraznějším osobnostem dačického kulturního života. I pro mne zůstane věčnou inspirací, protože vím, že v této pracovně byla laťka nastavena velmi vysoko.

Bc. Martin Rychlík